Únavový syndrom a neurastenie

Asi jste už zaslechli termín únavový syndrom. Používá se obvykle ve významu „člověk, co si hodně stěžuje na únavu“, tedy jako souhrnný název pro různé „únavové syndromy“, i ty bez slova únava jako třeba fibromyalgický syndrom. Také se jím označuje prostě nevysvětlitelná únava, ba dokonce i únava vysvětlená jiným onemocněním například „únavový syndrom z nedostatku vitamínů“. Mnozí jej považují za zkratku nebo předstupeň chronického (než přejde do chronicity).

Ale to vše je zcela nesprávně, únavový syndrom je samostatná diagnóza, i když, připusťme, trochu vágní. A od chronického se liší nejen slovíčkem navíc a chronicitou, ale i závažností a zejména léčbou. Únavový syndrom je diagnóza pod diagnózou neurastenie, jedná se tedy o mírnou duševní poruchu z kategorie neuróz, zatímco chronický únavový syndrom je klasifikován jako diagnóza neurologická. Je pravdou, že od samostatné klasifikace neurastenie i únavového syndromu se dnes upouští.

V cizojazyčné literatuře existuje „koncept“ vyvinutý psychiatry z Oxfordu, nejvýznamnějšími propagátory jsou sir Simon Wessely, Michael Sharpe a Trudie Chalder, který je sice nazván „chronický únavový syndrom“, je tím ale ve skutečnosti míněn právě tento specifický druh duševní poruchy, neurastenie. Většina literatury vychází z tohoto konceptu a pod názvem chronický únavový syndrom myslí tento únavový syndrom (a nesprávně mezi nimi proto nerozlišuje a oba názvy používá záměně).

Nejvíce se o něm česky dozvíte v knize profesora Praška Chronický únavový syndrom (nenechte se zmýlit názvem). Kvůli propracovaným léčebným postupům výše uvedených autorů je i neurastenii nebo únavový syndrom při diagnostice třeba brát v úvahu. A to platí i dnes, kdy už je nechápeme jako samostatné diagnózy, ale součásti většího celku jménem syndrom tělesné nepohody. Možnost úspěšného vyžití léčebných postupů, ne tabulková diagnóza, je přece to, co rozhoduje.

Tento řekněme „pravý únavový syndrom“, jehož léčbou se výše uvedení specialisté zabývají, byl ovšem nesprávně extrapolován na všechny typy chronické únavy. Pokud nejdeme do hloubky a mezi druhy únavy nerozlišujeme, (chronický) únavový syndrom se stane bezcenným vznešeným termínem pro chronickou únavu a ta, jak víme, nelze všechna léčit stejným postupem. V tom udělali slovutní psychiatři velkou chybu, kterou potrvá léta napravit. Únavový syndrom není zkratka ani ekvivalent chronického.

Termín chronický únavový syndrom dnes užíváme tedy nesprávně rovněž. Je třeba upozornit, že je uveden v MKN jako neurologická diagnóza a je zamýšlen jako ekvivalent staršího názvu myalgická encefalomyelitida, pro jednoznačnost dnes pro ni používáme zkratku ME/CFS, neboť je známa pod oběma názvy. Jedná se o zcela jinou kategorii. Dejte si tedy dostatečnou práci s odlišením únavových diagnóz, ať se zbytečně nepřipravíte o léčbu správnou.

Záměna ME/CFS a únavového syndromu (chronický únavový syndrom dnes používáme pro obé) způsobuje potíže či jejich podcenění, protože u pacientů s ME/CFS je vyšší úroveň slabosti a invalidity, než u neurasteniků. A hlavně léčebné postupy vyvinuté pro únavový syndrom dle Oxfordské interpretace se ukázaly být pro pacienty s ME/CFS přímo škodlivé. To způsobuje dvě katastrofy najednou. Metody jsou doporučeny pacientům, kterým škodí, a naopak jsou od nich odrazeni pacienti, kterým pomohou.

Na závěr ještě poznámka, zatímco diagnóza chronický únavový syndrom, už vůbec myalgická enfalomyelitida) se u nás příliš nepoužívá a není dobře známa, je zpochybňována samotná její existence a zařazení do klasifikace nemocí, tak diagnóza neurastenie se u nás používá velmi často (patrně právě jako nouzová náhrada za všechny neuznávané diagnózy). Najdete ji, na rozdíl od chronického únavového syndromu, který byl odsud v roce 1997 odstraněn, i ve vyhlášce o posuzování invalidity.

Pokud se chcete něco dočíst o únavovém syndromu nebo neurastenii, někdy si paradoxně literatura dodává serióznosti neseriózně nesprávným označením se slovem chronický, neboť to zní vznešeněji, pátrejte tedy pod oběma názvy. Na druhou stranu mějte na paměti, že pod termínem chronický únavový syndrom se v moderní literatuře častěji už míní neurologická diagnóza ME/CFS. Neznamená to, že by únavové potíže nemohly být duševního původu, jen nyní trochu tápeme s jejich názvem a zařazením.

Definice

Definice únavového syndromu se prakticky kryje s definicí neurastenie. Patrně neexistuje ani konsenzus, jestli je to jen jiný název pro celou neurastenii, nebo je to název pro fyzický typ neurastenie, či je vhodné jej od neurastenie oddělit. Existuje málo literatury, která mezi těmito pojmy rozlišuje.

Dříve se dokonce používal ještě třetí pojem, neurastenický syndrom, jako následek doznívající nemoci – chřipky, virové hepatitidy, infekční mononukleózy, což je spíše delší rekonvalescencí po proběhlých infekcích a nepatří svou přechodností do neurastenie. Dnes se již tento termín nepoužívá, můžeme však pro tyto případy použít diagnózu postvirový únavový syndrom.

Oxfordská interpretace (pod nesprávně užitým názvem chronický únavový syndrom) chápe únavový syndrom jako onemocnění biopsychosociálního charakteru. Někteří také užívají pojem psychosomatický. Míní se tím, že byť reálné a velmi nepříjemné fyzické stavy, mají původ čistě v nesprávném vzorci chování, změnou ve správný je možné fungování těla upravit a tak se jich zcela zbavit.

Diagnostika

V klasifikaci nemocí je termín syndrom únavy zařazen pod neurastenii. Jedná se podle kategorie F o duševní poruchu, řazenou mezi jiné neurotické poruchy. Diagnostický kód pro únavový syndrom je F48.0.

Možná nám už svítá, odkud pochází to obecné přesvědčení, že v případě nemocných s tzv. chronickým únavovým syndromem se jedná o psychicky podmíněný stav. Jak ale vidíme, v kolonce „nepatří sem“ je diagnóza G93.3, což je právě chronický únavový syndrom. Může nás trochu zmást, že tam vidíme postvirový místo chronický, a tak se možná stalo, že ten chronický omylem někdo považoval za ekvivalent únavového, je to ale ekvivalent toho postvirového.

Únavový syndrom diagnostikujeme buď jako neurastenii, nebo dle Oxfordské definice chronického únavového syndromu (používá slovo chronický nepsrávně), která vyžaduje povinně pouze šestiměsíční přítomnost únavy. V obou případech tak ale činíme po pečlivém vyloučení všech příčin únavy odborným vyšetřením. Je rovněž třeba vyloučit, že se nejedná o somatický chronický únavový syndrom, respektive nemoc ME/CFS, který také nelze potvrdit testy, ale ani ztotožnit s únavovým syndromem.

Na závěr ještě třeba dodat, že používání samostatné diagnózy únavový syndrom zvoní umíráček, neboť s nadřízenou kategorií neurastenie bude v nové verzi Mezinárodní klasifikace nemocí přesunut pod jinou nadřízenou diagnózu, Bodily distress disorder, syndrom tělesné (ne)pohody.

Prevalence

Těžko určit prevalenci únavového syndromu, když nemáme jeho přesnou definici. Můžeme vyjít z prevalence neurastenie, která je 1,7 procent.

Pokud chápeme únavový syndrom jako podskupinu neurastenie, není skutečná prevalence známa a zkoumána podrobně, ale můžeme odhadovat, že se v podstatě blíží odhadované jednoprocentní prevalenci chronického únavového syndromu dle širších definic jako je například Oxfordská.

Tedy dnes diagnostikované případy chronického únavového syndromu dle Oxfordské nebo Fukudovy definice zřejmě zahrnují všechny případy únavového syndromu společně s nemocí ME/CFS, pro kterou byl název chronický únavový syndrom původně určen. Není tedy divu, že „všude vidíme“ spíše ten únavový syndrom a existence nemoci ME/CFS nám není příliš známa, když ji má pouze jeden z deseti lidí s únavovým syndromem.

Léčba

Je nepravděpodobné, že neexistují zdravotní potíže spojené s únavou, které by si zasloužily, aby skutečně měly svou diagnostickou jednotku v kategorii duševních nemocí. Svědčí o tom úspěchy behaviorální léčby únavových potíží pomocí specializovaných terapií, tedy existují pacienti, kteří z této léčby profitují. Jen je to s jejich diagnostikou tak trošku na levačku a k diskusi je i onen zjednodušující název.

Je nepravděpodobné, že by si výzkumníci a lékaři z psychoterapeutického oboru, kteří vytvořili, propagovali a zkoumali léčebné terapie na únavu, své teorie vymysleli svévolně a výsledky výzkumů si zcela cucali z prstu. Jen prostě neudělali dobrou práci při definici kohorty pacientů, pro kterou je léčba vhodná, a tak jsou nyní některé léčebné metody právem odmítány.

Nectností metod vhodných pro léčbu únavového syndromu je, že byly nekriticky doporučeny i nemocným, kterým uškodily. Ukazuje se, že léčba únavového syndromu není pro všechny s únavou zcela neškodná. Autoři metod za to teď čelí vlně oprávněné kritiky, která zasahuje i ty, kdo chtějí upozornit, že metody nemusí být škodlivé per se a není třeba s vaničkou vylévat i dítě. Jen je nutné správně stanovit diagnózu.

Kvůli intoleranci námahy není aktivní léčba únavového syndromu vhodná pro pacienty s ME/CFS. A naopak protože léčba klidovým režimem doporučená pro ME/CFS je v podstatě nezdravá, není vhodné, aby ji podstupovali zbytečně i pacienti s únavovým syndromem. Léčba únavového syndromu spočívá naopak právě v tom, že se tělo pacienta pomalu adaptuje na vyšší úroveň aktivity, což odstraní přinejmenším nežádoucí následky neaktivity a zlepší celkový fyzický stav.

Zdá se, že únavový syndrom, tím spíše, že nejde o lokalizovanou patologii, bude spektrum různých příčin potíží, proto se nelze spolehnout na jednu terapii. Dá se však nabídnout vyzkoušet hned několik, které se mohou na únavové potíže hodit. Dobře propracované jsou metody založené na kognitivně behaviorální terapii, Graded Excercise Therapy, čili terapie postupným zvyšováním zátěže nebo další.