Poté, co mi nemoc znemožnila hrát na flétnu, neboť už to neudýchám, objevila jsem piáno. A to opět díky stejně nemocné dámě. Dáma, která napsala knihu Já a mé ME (k dispozici na eshopu) o nemoci ME se po propuknutí nemoci začala věnovat synovi a pro něj vymyslela způsob, jak naučit hře na klavír pomocí barevných nálepek na klávesy. K tomu vydala sešit s barevnými notami.

Tento sešitek mi laskavě poskytla a já jsem díky němu zjistila, že hrát na klavír je z hlediska náporu na mozek mnohem méně náročné, než na flétnu. Na té mi vždy trvalo, než jsem si nacvičila prstoklad i lehké skladby a za celou dobu jsem se naučila nazpaměť jen Běžela ovečka. Na klavír jsem zahrála z not správně skladbu i na první pokus. Jenže jen pravou rukou. Co ale s doprovodem?

Doprovod mi dělal potíže. Protože se většinou do not nepíše a zákeřně se uvádí, že stačí zvolit podle citu. Ten já ale právě nemám. Tak jsem musela uznat, že si nevystačím s pouhým studiem a potřebuju pomoc odborníka. Kupodivu všechny kurzy jsou buď drahé, nebo vás odbydou opět tím, že doprovod si uděláte, jak se vám líbí. No zkusila jsem všelicos a nelíbílo se mi ani jedno.

Nakonec jsem objevila přesně, co jsem hledala. Online kurzy Marty Ptáčkové jsou skvělé pro lidi s mojí chorobou. Minikurzy nejsou drahé. Pokud s klavírem začínáte, nebo jste taky samouci jako já. A pokud jste zároveň taky asociálové a nebo se před lidmi špatně soustředíte a preferujete online formu, tak zatím je to to nejlepší, co jsem viděla. Videa obsahují i nápovědu pro ty, co rádi hrají z not, k dispozici jsou i noty i prstoklad.

Zvolila jsem si kurz 3 doprovody za 5 dní a užila jsem si ho. Nebylo to náročné, zdlouhavé, přiliš zatěžující. Vyhovuje tomu, že u toho nemohu strávit hodně času a že se nevydržím dlouho soustředit. Díky pomalému tempu a častému opakování jsem si dokázala všechno zapamatovat již za jedno shlédnutí videa. Lekce jsou krátké a celý výklad je rozčleněn do krátkých videí, což se s horším soustředěním lépe zvládá.

Výhoda klavíru oproti flétně je ta, že můžu zahrát nad i pod stupnicí kolik not chci. Pod stupnicí hrát na flétnu totiž nejde. A nad sice pár tónů hrát jde, ale je to umění dát ten palec tak, aby nezaznělo něco, kvůli čemu odhodíte flétnu do rohu místnosti a předstíráte, že to samo. S klavírem prostě stačí trefit správnou klávesu a vždycky to zní, jak má. A ten prstoklad mi připadá na flétně daleko složitější, než na klavíru.

Nakonec se ukazuje největší problém s touto nemocí jak u toho piána vydržet sedět a mít zvednuté ruce. Takže si stejně zahraju asi tak dvě písničky denně. Ale člověk má radost, že to konečně zní jako hudba.